Manažerský příběh Petry Hučíkové, finalistky letošního ročníku celorepublikové soutěže

Manažerský příběh Petry Hučíkové, finalistky letošního ročníku celorepublikové soutěže

14 března, 2024

Rozhovor s výkonnou ředitelkou a partnerkou společnosti ARROWS advokátní kancelář, Petrou Hučíkovou, přináší pohled do světa účastníka celorepublikové soutěže MANAŽER ROKU. Petra Hučíková odpovídá na tři nesoutěžní otázky, díky kterým dává vhled do  svých manažerských přístupů a výzev. A nejen to, v rozhovoru se také dozvíte, jakou profesní cestou by se ubírala v případe, kdyby nebyla manažerkou.


 

  • Jaké intuitivní rozhodnutí jste kdy učinila a projevilo se jako skvělá manažerská volba?

Nejspíše budu muset zmínit rozhodnutí, které jsem zrealizovala v lednu tohoto roku, týkající se řešení vysoké fluktuace administrativních pracovnic na naší pražské recepci. Dlouhodobě se potýkáme s problémem stálého obsazení této pozice, která se v prostředí advokátní kanceláře jeví spíše jako kombinace manažerské pozice v zázemí s odbornou právní administrativou a typickými recepčními rutinními úkoly včetně vytváření prvního dojmu u klientů. Hledáme proto osobu, která je nejen reprezentativní, ale zároveň ochotná, schopná a inteligentní. V konkurenčním prostředí hlavního města však takoví lidé mají širokou škálu pracovních příležitostí, což dnešní dobu charakterizuje tendencí k hledání nových zkušeností.

Fluktuaci jsme historicky zaznamenali z různých důvodů, včetně rodinných nebo zdravotních. Nevyhnuli jsme se ani situacím, kdy jsme se prostě spletli ve výběru kandidátek – ačkoliv všechny testy a první dojmy naznačovaly vysokou úroveň. Jak známo, teoretická připravenost a informace v CV nemusí vždy odpovídat praktickým dovednostem, což vedlo k situacím, kdy se vybrané kandidátky ukázaly být nevhodné pro danou pozici. To mě inspirovalo k návrhu zahrnout do výběrového řízení fázi „placené práce na zkoušku“, což umožnilo oběma stranám se lépe poznat před oficiálním přijetím nabídky.

Tento přístup umožnil kandidátkám získat reálnou představu o práci díky libovolnému několikadennímu pracovnímu angažmá na dohodu o provedení práce (DPP), aniž by musely ihned opustit stávající zaměstnání. Tímto způsobem jsme si mohli ověřit jejich schopnosti, iniciativu, samostatnost, reakce v krizových situacích, porozumění a aplikaci interních postupů, a především jejich interakci s klienty a týmem. Na základě zpětné vazby z pohovorů jsem pochopila, že tato praxe je vnímána jako výjimečná a mnoho potenciálních zaměstnavatelů nic podobného nenabízí. Některé kandidátky oceňovaly, že jejich čas a práce byly řádně ohodnoceny, jiné dokonce odmítli finanční ohodnocení a zkrátka jen chtěli získat zkušenost a argumenty pro jejich rozhodnutí bez nároku na finanční odměnu.

Ačkoli několikadenní zkouška nemusí poskytnout úplný obrázek o kandidátce, z vlastní zkušenosti mohu říct, že poskytuje reálný náhled na to, zda osoba splňuje základní požadavky pozice a do jisté míry zjistíte, jaký daný člověk je. V jednom případě se opakovala situace, kdy první dojem z pohovoru neodpovídal realitě běžného pracovního dne, což potvrdilo správnost tohoto přístupu. I přesto, že to nevyřeší problém s fluktuací úplně, věřím, že díky tomuto postupu se doba setrvání zaměstnankyň prodlouží.

 

  • Jaký nejzajímavější počin konkurence jste zaznamenala a považujete jej za pro Vás inspirativní?

Musím přiznat, že má věrnost mé firmě je neotřesitelná a opravdu cítím, že jsem v právním sektoru právě tam, kde mám být. Ačkoliv mě konkurence neimponuje tolik, jak by bylo možná očekáváno, pečlivě ji sleduji a projevuji jí hluboký respekt. Oceňuji a jsem vděčná za konkurenční prostředí na takto vysoké úrovni, protože nás motivuje k neustálému růstu a zlepšování. Z konkrétních konkurenčních projektů zmíním LAWORKING, pravidelná setkání v Brně a Praze, která spojují lidi z právního prostředí od studentů až po seniorní advokáty či partnery, mi imponuje. Na těchto setkáních se sdílí zkušenosti a know-how, což považuji za velmi obohacující, je to skvělá týmová myšlenka v dnešní trošku sebestředné době.

Mezi konkrétními osobnostmi právního trhu mám v oblibě Michalu Plachkou, místopředsedkyni České advokátní komory a managing partnerku kanceláře PURE Legal s.r.o. Její autentický přístup, inteligentní myšlenky a angažovanost v dobročinných projektech ČAK jako „Advokáti do dětských domovů“, stejně jako její spolupráce na projektu LAWORKING, ve mně vzbuzují sympatie. Z jejího jednání cítím vyváženost a schopnost skloubit rodinný a pracovní život, což jsou hodnoty, kterých si vážím a snažím se je naplňovat také ve svém životě. V Michale Plachké vnímám čistotu a upřímnost, zkrátka PURE Legal.

 

  • Čím byste se živila, kdybyste nebyla manažerka?

Pokud bych měla možnost znovu si obout své životní boty a vydat se na svou studijní a následně pracovní cestu z jiné perspektivy, bez váhání bych si vybrala cestu psychologie. Fascinuje mě jako věda, a i přes omezený volný čas, který mám k dispozici, volím v takové chvíli v oblasti podcastů, rozhovorů nebo knižních publikací právě ty s psychologickou tematikou. Zajímají mě životní příběhy a ráda nad nimi přemýšlím, zkoumám, co ovlivnilo a ovlivňuje mě a lidi ve mé blízkosti. Zajímají mě nešťastná traumata z dětství a jejich vliv současné fungování. Fascinují mě různé typy a charaktery osobností, způsoby, jakými je třeba jednat a vychovávat děti konkrétních typů, a jak se právě nesprávné přístupy k určitým typům osobností v dětství projevují v dospělosti.

Je to zajímavé, protože se ve mně snoubí touha po práci s lidmi, komunikace s nimi a současně zažívám chvíle, kdy preferuji práci s daty a reporty, nasadím si sluchátka a odstřihnu se od okolního světa. Přesto věřím, že by mi poslání pomáhat lidem dodávalo energii, ať už prostřednictvím psychologických sezení, terapie nebo koučování. Dříve by mě nenapadlo, že by toto odvětví mohlo vyvolávat tak velký zájem. Dříve bylo navštěvování psychologa vnímáno spíše negativně, což se v dnešní době, naštěstí, obrátilo. Současná doba a společnost je hektická, a tlak na každého jedince je většinou cítit již od dětství. Oceňuji každého, kdo si dokáže přiznat potřebu pomoci a je ochoten na sobě pracovat. I já sama jsem absolvovala několik terapeutických sezení z různých důvodů a jsem pevně přesvědčena, že ze mě každé z nich udělalo alespoň malinko lepšího a zdravějšího člověka.


Motto na závěr:

„Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě.“