Soutěž MANAŽER ROKU dává prostor také mladé generaci v Soutěži o nejlepší studentskou esej. Pro ročník 2016, jehož vyhlášení se uskutečnilo na pražském Žofíně 20. dubna, bylo zadáno téma prioritní a aktuální. Digitalizace společnosti. Ze zaslaných studentských prací byly vybrány tři nejlepší, jejichž autory jsou Katarzyna Czerná, Bc. Kateřina Čeganová a Bára Žárová, všechny tři studují na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava. Co je na digitalizaci zaujalo, v čem vidí přínosy tohoto fenoménu a jaké důsledky včetně rizik z něj podle autorek vyplývají? Jejich myšlenky se až pozoruhodně potkávají. Odráží tak, jak digitalizaci tato generace vnímá. Mnohé by mohlo překvapit, že se k ní nestaví jednoznačně pozitivně. Tito lidé se v příštích několika málo letech ujmou manažerských pozic v rozličných organizacích. Ale již v současnosti jim Česká manažerská asociace, která soutěž MANAŽER ROKU spoluvyhlašuje se Svazem průmyslu a dopravy ČR a Konfederací zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR, věnuje velkou pozornost. Způsoby, jakým se tématu studentky ujaly, by pro české manažerské prostředí mohly představovat inspiraci v digitální éře.

Názory na digitalizaci jsou různé. Tábory nadšenců přijímají technologický pokrok, aniž by se jej snažili kriticky analyzovat a vyzdvihují tak jeho pozitiva. Druhá skupina propaguje opačný extrémní názor a technologický, digitální pokrok otevřeně odmítá z nejrůznějších důvodů. Ve všech esejích se ale objevuje spíše důraz na relativitu digitalizace ve vztahu k jednotlivci i celé společnosti. Zdá se, že současní vysokoškoláci digitalizaci chápou pouze jako nástroj, který dostává svůj význam až v souvislostech jejich využívání.

Není pochyb o tom, že digitalizace svět pomohla globalizovat a propojit, a v přeneseném slova smyslu zkrátit vzdálenosti. Zjednodušila řadu činností a vytvořila prostor pro nové. Otevřela početnou paletu dříve netušených možností. Změnila charakter lidské práce i její strukturu, a to zcela zásadně i v oblasti managementu. Umožnila sdílet data a informace, efektivněji se vzdělávat, komunikovat závratnou rychlostí. V byznysu vytvořila nové příležitosti, z nichž se zrodila řada celosvětových úspěchů a také nadnárodních korporací. Na těchto přínosech se oceněné práce shodují.

Tvůrkyně esejí se ale také zaměřily na negativní aspekty, které digitalizace, zvláště s nástupem sociálních sítí, přinesla, a to především jednotlivcům, bez jejichž aktivity by tento jev nemohl být životaschopný. Komunikace se stala prostřednictvím rozličných aplikací snazší na dálku. V bezprostřední blízkosti mezi lidmi však postavila nová éra hranice a z toho vyvěrající pocit frustrace, protože se svět virtuální od fyzického značně liší. Pravidla pro interakci dvou a více osob jsou v každém z uvedených prostředí jiná. Přílišné zabřednutí do virtuální reality má pro uživatele, chcete-li člena digitální společnosti neblahé důsledky. Člověk ztrácí přirozený cit pro komunikaci z očí do očí, cítí ostych, rozčarování, a také určitý zmatek. Neví, jak navázat hovor s neznámým jedincem, jak druhého požádat o radu, není si jistý, kdy a jakým způsobem je vhodné vyjádřit sympatie. Nemá k dispozici opěrný aparát emotionek, ani jiné další nonverbální prostředky, s nimiž běžně operuje na síti. Katarzyna Czerná tuto situaci výstižně charakterizovala: „Digitalizace nám sice otevřela svět možností, zároveň jej však smrskla do velikosti displeje chytrého telefonu, tabletu/iPadu nebo obrazovky monitoru. Informatizace nás tedy přiblížila vzdálenému světu, ale oddálila nás od sebe navzájem.“ Harmonická komunikace je přitom při řízení organizací jedním ze zásadních pilířů úspěchu, o to závažnějším ve chvílích, kdy je nezbytné vytvořit zaměstnancům i kolegům prostředí k seberealizaci. To je pro současnou i nadcházející generaci manažerů velká výzva.

Mezi mnohem nebezpečnější rizika života v digitální společnosti například podle Báry Žárové patří závislost na prostředcích s digitalizací spjatých, jakými jsou například chytrá zařízení. Z jejich nadměrného užívání mohou vyplývat patologie v oblasti fyzické, psychické i sociální, což může negativně ovlivnit profesní život i celkový pocit životní pohody jednotlivců.

Všechny pisatelky se ale shodují, že těmto rizikům je možné předcházet. A to především prostřednictvím obezřetného užívání nových technologií, kritického uvažování, reflektování vlastní činnosti i celospolečenského dění. Ani digitální společnost by se neměla vzdávat humanistických hodnot a poddat se právě probíhajícímu procesu, který se jistě bude nadále vyvíjet, možná až tak rychlým tempem, že mu lidská evoluce přestane zcela stačit. Kateřina Čeganová upozornila: „On [digitální prostor] nemá sám žádnou vůli…Proto je potřeba nahlížet na negativa a pozitiva související s digitálním prostorem jako na určité zrcadlo společnosti.“ Homo sapiens je tedy tvůrcem významů, aktérem v globální éře digitalizace. S tím se také pojí zodpovědnost za jeho jednání v této sféře, která se ať už chceme nebo ne, se proplétá světem velice komplexně. Přestože nabízí řadu užitečných možností a mění lidskou společnost, neměli bychom zapomínat na to, že na jednotlivce, manažery i organizace v digitální společnosti, má-li být šťastná, čeká významný úkol. Vytvořit rovnováhu mezi pracovním, osobním a digitálním životem a být si vědomi identit a rolí, které na sobě v jednotlivých sférách lidský jedinec bere. Manažerská profese se stává čím dál komplexnější a naznačené zadání bude muset řešit v blízké budoucnosti.